Jdem ke zpovědi

O svátosti smíření

Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou. — Na místě Krista vás vyzýváme: Nechte se smířit s Bohem (2 Kor 5,19.20).

Ježíš Kristus … ve své církvi ustanovil svátost pokání, aby věřící, kteří po křestním obmytí z hříchů znovu do hříchů upadnou, opět nabyli milosti a došli smíření s Bohem (Obřady pokání, 2).

Křesťan je připojen ke Kristu a přičleněn ke společenství církve, aby spolupracoval na spáse světa. Když se Kristu, církví a svému poslání vzdaluje, hřeší. Hříchem škodí sobě, protože se odvrací od zdroje dobra, a škodí církvi, protože ji poskvrňuje a oslabuje.

Hřeší těžce, jedná-li proti Bohu a řádu, který Bůh dal, vědomě, dobrovolně a v závažné věci. Chybí-li hříšnému skutku některé z uvedených složek, hřeší lehce. Těžký hřích spojení s Kristem a církví přerušuje, lehký v různé míře zraňuje. Hříchy člověka, který se upřímně snaží žít ve spojení s Kristem, bývají lehké. Když se však nedbá na hříchy lehké, narušení a zranění nakonec vedou k hříchům těžkým.

Duch Svatý vede hřešícího křesťana k pokání – smíření. Při něm Duch Svatý obnovuje původní vztah křesťana k Bohu a k  společenství círvke.

Křesťan se smíření otvírá tím, že hříchů lituje, zříká se jich a touží po intenzivnějším životě s Bohem a církví.

Křesťan se snaží žít v duchu pokání stále. Staletí osvědčila trojici kajících skutků: sebezápor (sebeovládání, zřeknutí se příjemného), skutky zbožnosti (modlitba, Písmo sv., eucharistie, náboženská četba; lítost a napravení následků hříchů), skutky lásky (služba bližním, občanskému i církevnímu společenství).

V pokání žije celé společenství církve: snaží se napravit své hříchy, prosí za odpuštění a obrácení pro sebe, věřící i nevěřící, občanskou společnost; odpouští všem, kdo se proti němu provinili.

Vrcholnou formou pokání je svátost smíření. V ní uděluje „Bůh… odpuštění hříchů prostřednictvím církve, která působí skrze službu kněží“ (Obřady pokání, 6).

Svátost smíření má tyto části:

1. Lítost. Ta předpokládá, že si křesťan uvědomí své hříchy. Proto lítosti předchází sebepoznání — zpytování svědomí: uvědomuji si, jak mám žít a jednat jako Kristův učedník, v čem jsem to neudělal, jak to napravím. Lítost není záležitost hlavně citu. Lítostí uznávám svou vinu, prožívám zahanbení a zármutek nad hříchy. V ní roste touha po opětovném, plnějším společenství s Bohem a církví. „Na lítosti srdce závisí pravdivost pokání“ (Obřady pokání 6). S lítostí souvisí předsevzetí: promýšlím a stanovím si nejen, jak se budu hříchu bránit, vyhýbat se příležitosti k němu, přemáhat špatné návyky, ale hlavně co a jak budu dělat s Kristem dobře.
2. Vyznání (zpověď). Vyznávám své hříchy knězi. Je nutné vyznat se ze všech těžkých hříchů, uvést jejich počet a závažné okolnosti. Pro duchovní růst, niternější připodobňování se Kristu je velmi dobré vyznávat se i z hříchů lehkých. Kněží jsou vázáni neobyčejně přísnou povinností mlčet o vyznání kajícníků.
3. Kající skutek (zadostiučinění). Především musím v mezích možností napravit škody, které jsem způsobil. Mimoto po zpovědi vykonám uložený nebo i dobrovolný kající skutek, který mě přivádí bliž k Bohu.
4. Rozhřešení. Kněz prohlašuje, že jeho službou Bůh odpouští kajícníkovi hříchy. Je to vrchol, dokonání svátosti smíření.

Po zpovědi poděkujeme Bohu za milost smíření.

Kdo zhřešil těžce, má se bez odkladu s hlubokou lítostí obrátit k Bohu a co nejdříve vykonat svátost smíření. Kdo žije v Boží milosti, najde v této svátosti duchovní vedení, řád duchovního života, milost k růstu v lásce. S knězem se dohodne, jak často se má zpovídat.